Vzpomínky metalistky na nedělní školy, kostely, křesťanství a věci s tím spojené

4. september 2013 at 19:20 | Inna Centi |  Kniha myšlenek
Rodiče mě odmala vychovávali jako křesťanku. Jsem i pokřtěná. Abych ale byla upřímná, nikdy jsem si k tomu cestu opravdu nenašla. Byla to pro mě jen nuda, i když v něco přece jen pořád věřím. Jen jsem po nějaké době došla k tomu, že označovat se za křesťanku mi není příjemné.
Začalo to asi takto: Nejdřív mě rodiče nechali, jak už jsem zmiňovala, pokřtít. Mám tedy dvě jména, která k sobě podle mě hezky ladí, takže s tím jsem vlastně celkem spokojená. Do pěti let jsem s náboženstvím přicházela do kontaktu jen o svátcích, o nichž jsem tehdy nevěděla, že to s křesťanstvím nějak zvlášť souvisí (neboť to mě na tom zajímalo ze všeho nejmíň, takže jsem se nestarala) a čas od času se někdo z rodiny nějak zmínil.

Až někdy v šesti letech jsem byla v kostele na vánoční mši. Všechno to mělo krásnou atmosféru - byla už tma, venku mrzlo a sněžilo (tehdy to ještě o Vánocích možné bylo) a já snila o štědrovečerní večeři, stromečku a dárcích. Nic jiného se v tu chvíli vlastně dělat nedalo, protože mše byla nudná, v kostele byla zima a kolem lidi, které jsem neznala. Navíc mě děsilo prostředí, kterému bylo díky chladu ještě méně přívětivé. Takže první návštěva kostela, kterou si pamatuji, ve mně doteď vyvolává smíšené pocity.
Tehdy v šesti letech jsem navíc začala chodit do náboženství, což byl počátek čtyř let mého utrpení. S vírou problém nebyl (ostatně byla jsem vychovávaná s tím, že Bůh existuje, tudíž jsem o jeho bytí nepochybovala), jenže mě to nebavilo a přišlo mi to zbytečné - biblické příběhy byly sice zajímavé, protože mi to přišlo jako pohádky (nekecám), jenže to nebylo jen o čtení z bible pro děti. Bylo to normální vyučování, kde jsme dokonce dostávali testy. A hráli jsme hry (nudné hry) - například vím, že jsme hráli jednu, která souvisela s nějakou mužskou postavou z bible a jeho syny, kterých měl přehršel. Podstatu této hry si sice nepamatuji, ale vzpomněla jsem si na ni tento rok, když jsem musela číst Genesis jakožto četbu k maturitě. Ale paní katechetka byla fajn.
Pár let jsem do náboženství ještě chodila. Pamatuji si například, že jsem v sedmi letech chtěla klavír a chodit na hodiny klavíru, abych se na něj naučila hrát. Místo toho jsem musela chodit náboženství, takže jsem k tomu měla ještě větší odpor. Ve třetí třídě už to mohlo být za mnou, protože tak ve věku osmi let se chodí na první svaté přijímání a o to jde především - pak už je to všem více méně jedno. Já jsem ani přijímání podstupovat nechtěla, ale mamka byla proti. Naštěstí se mi povedlo přesvědčit spolužačku, takže jsem se na hodinách aspoň necítila tak sama. Každopádně si doteď pamatuji na přípravu, návštěvu fary, kde bylo plno věřících, co hráli a zpívali křesťanské písně (z čehož mám doteď husí kůži); jaký strach jsem měla před první zpovědí a jak hloupě jsem si připadala v bílých šatech, které na sobě měly všechny ostatní holky, které se toho stejně jako já účastnily. Doteď nevím, jestli jsem po tom, co jsem dostala hostii, řekla "Amen", jak se má. Ale stejně jako tehdy je mi to jedno. Na druhou stranu mi přišlo fascinující bití zvonů v kostele, které se nám jednou rozezněly přímo nad hlavou - bylo pro mě nesmírně zajímavé, že něco obrovského kovového dlí nad našimi hlavami, houpe se to sem a tam, ale nespadne to a navíc to vydává takový silný zvuk. Teď už ale vím, že zvony měly jen umocnit v lidech pocit vlastní titěrnosti, vyvolat dojem, že jsou Bohu blíž a nastínit pocit nečeho božského. Nástroj pokory.
Jak jsem už psala - po tom pro mě mohlo utrpení skončit, ale ne - mamčiným argumentem bylo "Ještě to rok vydržíš - nechci, aby si mysleli, že jsme tě tam posílali jen kvůli přijímání". Dlouho jsem se ji ještě snažila přesvědčit, aby mě tam nenutila chodit, protože je to nuda, ale zbytečně. Ten rok byl pro mě zatraceně dlouhý.
Někdy v šesté třídě se mamka seznámila s manželkou evangelického faráře, takže jsme začali chodit do nedělních škol, kde se ale pouze tvořilo, takže jsem netrpěla. Jen mamka chodila na kázání, ale to nebyla má starost. A byla jsem ráda, protože tato mamčina kamarádka měla dvě dcery, se kterými jsme si já i můj bratr hráli (někdy se to panu faráři moc nelíbilo, takže nám například jednou domlouval, že strašidelné domy s jeho dcerami nemáme malovat, protože ta mladší z nich se pak bála, a předpokládám, že ani naše hra na čarodějnice nebyla úplně to pravé ořechové - uznávám, že úplně nejlepší nápad to nebyl). Měli jsme kamarádky, se kterými jsme si hráli jako kterékoliv jiné děti (mezích možností) a hlavně jsme vedli naprosto normální konverzace. Jenže postupně jsme se vídali míň a míň a teď už jsem je neviděla opravdu dlouho. Kdyby ale jen věděli, že poslouchám metal…
Čím jsem byla starší, tím víc jsem se křesťanství začala vzdalovat. Možná proto, že jsem se začala víc zajímat o svět kolem, takže čím víc jsem věděla o čarodějnických procesech a dalších intrikách, útlaku a podobně. Proti křesťanům nic nemám, ale někdy mi prostě přijdou strašně podivní, a pokud začnou mluvit o Bohu a věcech s tím spojenými, cítím se velmi nepříjemně - i když se dá říct, že jsem stále věřící, mám na příliš mnoho věcí až moc rozdílné názory, než aby taková konverzace neskončila naprostým fiaskem. Tím se nechci nikoho dotknout a rozhodně nikoho zklamat, jenže čím jsem starší, tím mi to celé připadá jako úplně jiný svět, kde si obyčejní kolemjdoucí nemůžou být nikdy ničím jistí i přesto, že jsem byla pár let jeho součástí - ovšem očividně jsem jeho součástí nebyla nikdy úplně a nikdy jsem se tak ani necítila. Zkrátka a dobře můžu s klidem říct, že mě církve děsí. Nikdy jsem se mezi lidmi ortodoxně věřícími necítila dobře a organizovaná náboženství nemám ráda, protože jsou plná podivných pravidel a příkazů a to se mi přesně nelíbí, protože si dělám radši věci po svém. Připadá mi to nepřirozené.
 

3 people judged this article.

Comments

1 Sophii Sophii | Web | 4. september 2013 at 22:35 | React

Taky sem byla u přijímáni a taky jsem chodila až do šesté třídy do náboženství. My jsme však měli otce a né katechetku. S otcem byla sranda, vím že sem tam chodila ráda. Vyloženě odpor k církvi nemám, ale jak to tak bývá, lidi si rádi překrucují věci k obrazu svému. Počátek křesťanství měl určitě dobré úmysly, jenže lidi si to přebrali jinak.  Křesťanství a církev vždy byly dvě rozdílné věci.

2 Inna Centi Inna Centi | 4. september 2013 at 22:59 | React

[1]: Přesně vím, kam tím míříš, ale na mě všechny ty zkušenosti z dětství zanechaly takový dojem, že mi to bylo víc a víc nepříjemné (být v kostelech a tak). V mém případě to bylo tak, že jsem byla, pokud jde o věřící, převážně obklopena lidmi, kteří byli chladní a zdálo se, že jediné, co je zajímá, je bible. S normálními věřícími jsem se moc často nesetkávala, protože je nebylo jak na provní pohled poznat a nikde se nescházeli. Pokud takoví jsou, tak stejně jako já věří, ale kostelům se většinou vyhýbají (samozřejmě ne všichni). Spíš jsem poznávala takové pravověrné křesťany, co chodili každou neděli do kostela, nad dveřmi kricifix a nejraději se bavili právě o křesťanství, což malé dítě, dokáže na dlouho zastrašit :-)
Každopádně máš pravdu - nedávno mě rozčílilo vyjádření kohosi, že křesťanství nic dobrého nepřineslo, protože přesně, jak jsi napsala ty - počátek měl úmysly dobré - vznikaly nové školy, lidé se učili číst a psát a podobně. Jen pak se do toho začala plést církev a šlo to od desíti k pěti. Lidé jsou často až moc radikální...

3 kirma-lee kirma-lee | 5. september 2013 at 17:22 | React

Tak tohle jsem upřímně nezažila, ale je zajímavé si o tom počíst od někoho jiného - paradox je, že jsi začala právě poslouchat metal :D Ale upřímně, mě přijde náboženství jako vysávačka peněz. Teď jak se mluví o navrácení majetku církvím a podobně, je to všechno chaotické a nepřehledné, ale když o tom tak přemýšlím, tohle musí být zajímavý zážitek :) I když - nedivím se, že tě to tam nebavilo :) Párkrát jsem si listovala Biblí, dokonce jsem četla i nějaká poupravená vydání s obrázky pro pochopení, ale nemám k tomu nějaký vztah :) Raději se přikláním k severským bohům jako takovým :D

4 Inna Centi Inna Centi | 1. october 2013 at 14:51 | React

[3]: Tak oni ještě existují lidé, kteří jsou víře opravdu oddaní a peníze jsou jim ukradené, ale vesměs je to pravda - Poměrně snadná cesta k bohatství ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement