Nikdy nenaplnění

24. november 2012 at 16:39 | Inna Centi |  Kniha myšlenek

O podzimních prázdninách jsem jela navštívit svého přítele, mou kamarádku a jejich rodinu v jednom vzdálenějším městě (jmenovat nebudu). Setkali jsme se v Brně, kde jsme nasedli na vlak (pozn.: tady jsem udělala zajímavý překlep - "vlka") a jeli do města, kde jsme museli pro změnu přesedat na autobus. Vzhledem k tomu, v kolik hodin jsme jeli, jsem čekala, že autobus už bude téměř prázdný (ne-li úplně), ale nebyl. K mé nelibosti jsme si sedli hned za řidiče (raději sedávám vzadu), kde přes uličku vedle nás seděly i dvě starší dámy, které byly evidentně poněkud namol. Společnost to nebyla zrovna dvakrát příjemná, ale krom svého rozjařeného a bujarého chování nikoho neohrožovaly. Snad jen řidič z nich byl poněkud nervózní.

Během cesty jsem začala přemýšlet. Přemýšlet jsem nad tím, jakou cestou šel jejich osud, že je zavedl až sem. Jedna mohla být třeba učitelka, která přišla o práci proto, že si rodiče některého z žáků šli stěžovat, že zle učí a vlastně ani špatně učit nemusela - stačilo, aby žák byl rozmazlený fracek, který chce všechno rychle a bez práce. Druhá mohla být třeba švadlena, kterou se pokusil několikrát svést její šéf, a protože se nenechala, vyhodil ji, přičemž aby se jí i pomstil, pošpinil její jméno. Nebo je pravda úplně jinde. Pravdou je, a to chci říct, že je nemůžeme soudit za to, co se jim stalo - jejich příběh neznáme. Nemůžeme jen tak soudit lidi, kteří se dostali na samé dno - vždyť i oni byli kdysi děti, i oni někam směřovali a malovali si svět jasnými a zářivými barvami. I oni měli sny a teď je jejich jediným útočištěm před tím faktem, že se rozplynuly v toku času, alkohol, drogy a kdo ví co ještě. Ale jak už jsem podotkla - soudit je nemůžeme (když krom toho, že neznáme jejich osud, nevíme, jak se cítí).
I vy máte určitě nějaké sny, touhy a přání a můžou být sebevíc nereálné - vy v jejich naplnění stejně budete doufat. Ale co když ani jeden z vašich snů nevyjde? Možná budete už staří, novou příležitost nedostanete a váš život bude prázdný. S něčím takovým je velmi těžké se smířit (jestli je to vůbec možné) a je jen na vás, co s tím uděláte - můžete bojovat dál, smířit se s tím nebo si najít nějaký dosažitelnější cíl. Je tu ale ještě možnost sebevraždy - můžete se zabít rychle nebo se pomalu ničit. Volba je na vás, ale co tím chci říct, je, že během svého života poznáte mnoho různých lidí - lidi, kteří hledají útěchu v alkoholu; lidi, kteří upadli do pasti drog; lidi, kteří nevidí jiné východisko než sebevraždu; a velmi často lidi vyhaslé, kteří svou bolest nedávají najevo, ale už jen přežívají, protože nemají pro co žít. Proč je soudit, když totéž se může stát i vám? Ano, někteří do toho spadnou, ani nevědí jak - stačí k tomu mít sklony a to může být dokonce dědičné (například sklony k alkoholismu dědičné často bývají), ale mnoho z těch lidí se do toho bludného kruhu nedostalo jen tak. Stačí jen ztratit sny nebo přijít o iluze. Stačí nedosáhnout vytyčeného cíle a to z jakéhokoliv důvodu…
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 kirma-lee kirma-lee | Web | 24. november 2012 at 19:46 | React

Nejlepší je ale rovnou si vytyčit nějaký cíl v mládí a jít si za tím, dokud se nenaplní a dokud ho nedosáhneme. Je třeba lepší si dávat malé, dosažitelné cíle a potom jít dál a dál, když už víme, že dokážeme dosáhnout s naší vůlí více-pokud nám někdo nezkříží cestu. To už by potom mohl být opravdu ošemetný problém.. ale holt takový je život.

2 Inna Centi Inna Centi | 1. december 2012 at 16:06 | React

[1]: Tak to dělám já. A je tu ještě jedna věc, kterou je dobré umět - člověk musí umět snít :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama