Nápadový paradox

25. october 2013 at 18:09 | Inna Centi |  Kniha myšlenek
Každý člověk má nějaká oblíbená místa, která mu nějak dodávají inspiraci, a kde dostává ty nejlepší nápady. Stejně tak má snad každý člověk i nějaké oblíbené počasí, kterého naladí na tu správnou nápadovou vlnu. Vesměs byste asi řekli, že nejlepší nápady lidé dostávají obvykle na nějakých fascinujících místech, která nenavštěvuj každý den, nebo jsou něčím výjimečná a pro člověka něco znamenají, za počasí, při kterém je dobře jak jeho tělu, tak i jeho duši, nebo je v nějakém směru neobvyklé. A asi je to i pravda, protože opravdu nevím, jak to mají ostatní, neb do hlavy vskutku nikomu nevidím. U mě je to ovšem jinak.
 

Poslednodobní muzično

24. october 2013 at 22:24 | Inna Centi |  Krabička s orchestrem a gramofon
Nevím, jak vy, ale já mám pro každé roční období nějaký určitý typ či žánr písniček, který do určité míry preferuji před jinými. Aspoň jsem si všimla, že jakmile přijde podzim, dost často poslouchám folk metal a je jedno, jestli jde o písničky spíše pochmurné nebo naopak o písničky veselé. Pokud jde o jakékoliv jiné roční období, zdá se, že poslouchám naprosto cokoliv nezávisle na žánru, nebo v každý rok v určité době preferuji vždy něco jiného. Jen u podzimu prostě dávám zásadně přednost folk metalu - minule to například byli Ensiferum a Finntroll, po nich nálsedovala Arkona a pokud vím, docela často jsem poslouchala i Eluveitie a průběžně to celé prokládala i symphonic metalovými Nightwish a Within Temptation. Ovšem takové Turisas poslouchám pořád. Ale hezky postupně.

The little joys in life

3. october 2013 at 15:00 | Inna Centi |  Written in English
My life has been sort of difficult compared to lives of other people. Yet I have a lot of sweet memories. Not the memories of the big things in my life like the first holiday and so on - I rather think of the little things; the little joys. My theory is that the more you (have) suffered in your life, the better you remember the little things, just like I do. I admit that there were also times when I was just surviving without happiness, but I still don't dare to say that my childhood was sad. All the melancholy makes me appreciate things much better what people mostly ignore. I remember all the feelings, tunes, pictures and memories.
I suppose that you'd like to know some of my memories. If that is the case, keep reading.
 


Vzpomínky metalistky na nedělní školy, kostely, křesťanství a věci s tím spojené

4. september 2013 at 19:20 | Inna Centi |  Kniha myšlenek
Rodiče mě odmala vychovávali jako křesťanku. Jsem i pokřtěná. Abych ale byla upřímná, nikdy jsem si k tomu cestu opravdu nenašla. Byla to pro mě jen nuda, i když v něco přece jen pořád věřím. Jen jsem po nějaké době došla k tomu, že označovat se za křesťanku mi není příjemné.
Začalo to asi takto: Nejdřív mě rodiče nechali, jak už jsem zmiňovala, pokřtít. Mám tedy dvě jména, která k sobě podle mě hezky ladí, takže s tím jsem vlastně celkem spokojená. Do pěti let jsem s náboženstvím přicházela do kontaktu jen o svátcích, o nichž jsem tehdy nevěděla, že to s křesťanstvím nějak zvlášť souvisí (neboť to mě na tom zajímalo ze všeho nejmíň, takže jsem se nestarala) a čas od času se někdo z rodiny nějak zmínil.

Žít nebo přežívat

24. august 2013 at 19:53 | Inna Centi |  Kniha myšlenek
Je zajímavé sledovat lidi, kteří měli nějaký sen a vzdali se těsně před cílem, aniž by to samozřejmě věděli. Zabřednou v prostém stereotypu a místo toho, aby se aspoň trochu snažili posunout dál, skončí v zaměstnání, které naprosto popírá jejich přirozenost a osobitost, usadí se a život dožijí tak, že sní o tom, jak budou v důchodě, kterého se mnohdy ani nedožijí, a pojedou na dovolenou někam hodně daleko - dál než do Chorvatska nebo Itálie, jak byli zvyklí. Někteří skončí ještě hůř.

Next articles


Where to go next